Poslední návštěva: Právě je úte 24. kvě 2022 15:21:34


Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 8 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Kniha 38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy
PříspěvekNapsal: úte 11. pro 2012 15:31:36 
Člen KVH Milovice
Uživatelský avatar

Registrován: pon 14. bře 2011 10:16:50
Příspěvky: 648
38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy

Autor: Kriegsberichter Walther Henkels
Kresby: Fritz R. Weber


V německém originále vydalo nakladelství Steiniger – Verlage Berlin

Český překlad vydalo nakladelství Orbis Praha pro:
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
Vyšlo v červenci 1943

Předmluva:

Rozhodli jsme se jako malý vánoční dárek s vámi podělit o text nevšední publikace, jedné z řady publikací (které měli nahradit rodokapsy a jinou „brakovou“ literaturu pro mládež) vydaných Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě – Kolaborantskou organizací která byla programově zaměřena na rozvoj sportovních aktivit a branné zdatnosti mladých. Do kuratoria byla koncentrovaná většina zájmových pohybových aktivit občanů protektorátu. Hlavním ideovým cílem organizace byla podpora tzv. protektorátního vlastenectví, spolupráce s německou říší a pozvolná převýchova v duchu nacionálně-socialistické ideologie. Nějaký čas spolupracoval s časopisem Správný kluk vydávaným Kuratoriem i Jaroslav Foglar.

Publikaci jsme rozdělili na několik dílů které zde budeme postupně zveřejňovat.
KVH VVP MILOVICE


Přílohy:
KVH VVP MILOVICE.pdf [409.86 KiB]
630 krát
Nahoru
Offline Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Kniha 38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy
PříspěvekNapsal: úte 11. pro 2012 15:32:29 
Člen KVH Milovice
Uživatelský avatar

Registrován: pon 14. bře 2011 10:16:50
Příspěvky: 648
Díl. 1.

Jako ozdobná stuha táhne se stromy lemovaná silnice francouzskou zemí. Běží s kopce a opět do kopce, vine se v zatáčkách a smyčkách malými údolími nebo zase ukazuje výhledy do širého kraje. Po této silnici prohmatává se předsunutý oddíl, k němuž patříme také my, četa lehkých, dvoucentimetrových útočných protiletadlových děl.
Poručík Odenbach se svým jadrným a mladým obličejem, řekl právě, že, půjde-li to takhle dále, budeme za čtrnáct dní u Středozemního moře.
„Myslíte, že to takto dlouho vydrží? Já ne!“
Myslíme rovněž, že to nevydrží. Smeteme je prostě, ty Francouze, hladce.
Poručík, velitel naší čety, je dnes v ráži, protože to jde tak řízně kupředu. Ale také jemu hledí únava z očí. Jako by mu na očních víčkách visely malé olověné kuličky, právě tak jako nám.
Nyní, když postupujeme tak ostře na jih, stále těsně za nepřítelem, když jsme se mu přilepili na paty, zavřou se nám víčka mnohdy sama od sebe.
Nezasloužili bychom si zase jednou se vyspat? Hodit sebou támhle do té kůlny naproti, jen na chviličku se natáhnout jak široký tak dlouhý? To kvetoucí jetelové pole by bylo také dobré, nebo ta lupina – a příkop by také stačil. Jen kdyby sebou člověk mohl někam hodit! Člověče, dva dni, tři dni, co – týden bychom prospali v jednom kuse!
Konečně – byli jsme už také v posteli za tohoto tažení – opravdu – v posteli!
S odjištěnou pistolí jsme před několika dny vnikli čtyři do jednoho statku, v noci kolem druhé hodiny, hledajíce postel. Pátračka s kapesní lampou v holé, pošmourné předsíni nebyla bez výsledku, ale postel, jediná , kterou jsme tam našli, byla už obsazená. Ležel na ní – v botách s ostruhami – jeden kamarád. Ve Vauchelles u Arrasu, to také není dávno, vklouzli jsme do stáje úctyhodného zámku, v pozdních nočních hodinách to bylo . Bohudík, podložil jsem si pod sebe stanový dílec, neboť příštího jitra, když mi dobromyslně a blahovolně kus Francouzského dobytka olízl obličej, čímž mě něžně a ohleduplně probudil, zjistil jsem, že právě má hlava, sice cudně podložená plachtovinou, spočívala právě v nazelenalém koláči zavánějícím po zemědělství. V jiné obci nám poskytla útočiště vesnická škola. Hlavu jsem měl pod lavicí, z niž jeden z kalamářů, ráno když jsem vstával, udělal krásné, ale přece jenom špatně odstranitelné skvrny na mé blůze . Všude jsme však spali jako dudci. Ano – měli jsme mnohdy postele – obdivuhodné postele!
Zatím co myšlenky krouží kolem spánku a zatím co věnujeme postelím několik slov milostného zanícení, táhneme k jihu. Tu a tam donutíme nepřítelovy zadní voje k boji, zaženeme je nebo zajmeme. Kolony zajatců stále rostou.
Ponenáhlu se sklání soumrak. Noc pozvolna zahaluje zemi jakoby temným rubášem. Večerní vítr zlehýnka čechral stromořadí, v němž se oddíl chystal k odpočinku. Vítr vane jako chladivý dech noci.
Chystáme se vybalit pokrývky a pláště a hodláme se věnovati spánku, jaký bývá nazýván spánkem spravedlivých. Vedle mne dřepí svobodník Hubert Brück, věrná a hodná duše, podavač od našeho kusu.
Tváří v tvář tisćům ostrohranných, třepetavých hvězdiček pouštíme se do všeljakých úvah. Hubert myslí na svou Annu, na děvče, jemuž se uspal. Hubert mluví o rodičích, kteří mají starosti, protože čtyři chlapci jsou na vojně.
Ponenáhlu vše utichá a oheň uhasíná. Kdesi velmi daleko vystupují zářivé koule světelných raket, bílé a zelené, z velké dálky slyšíme dělostřelectvo a také letoun. Hvězdy nás utěšují a přidávají na lepší myšlenky.
Právě když se chytáme zahalit do svých pokrývek a plášťů, hned vedle silničního náspu, přichází poručík: „Jde se hned dále, připravte se!“ Ve svitu své lampy ukazuje ještě jednu mapu: „Pancíře předvoje narazily opět na nepřítele. Francouzské tanky napadly předvoj s obou boků. První pancíře musely couvnouti.“ Poručík to hlásí naprosto nevášnivě.
Zatím co se chystáme k dalšímu pochodu, vrací se jeden z pancéřových vozů. Padl prý jeden střelec na motocyklu, poddůstojník, říká nám někdo z pancéřového vozu. Vůz stojí a pancéřový střelec vypráví, jak k tomu došlo. Poddůstojník trochu lehkomyslně přelézal se svým kulometem ploty, ačkoliv leželi v přímém ostřelu. Když poté náhle s pravého boku zabzučely projektily jako rojící se včely, běžel napříč polem vlčího bobu , skrčen ovšem, ale přece jen tak, že ji dostal. A dostal jí právě u takového malého náspu. S ranou v hlavě a úzkou stružkou krve na spánku ho našli.
Předsunutý oddíl se znovu prohmatává vpřed. Ale nedostali jsme se již do styku s nepřítelem. Na nějaké zvýšené rovině jsme se po půlnoci umístili se svými děly. Mladičký praporčík na motocyklu byl vyslán ještě jednou, aby hledal velitele. Motocykl zmizel v temnotě.
Nikde ani rána. Jen někde velmi daleko si pobručuje dělostřelectvo. Nikdo neví, kde vězí nepřítel. A rád se přiznávám, že to jde na nervy.
Kdyby alespoň někde padla rána. Kdyby alespoň někde vzlétla raketa, což vždycky znamená: zde jsme. Nic. Člověk to cítí takřka tělesně, jak po něm hmatají černé ruce paže noci.
První noční hlídku u děla přebírá se mnou svobodník Simon. Utábořili jsme se, jestliže se nemýlím, v tabákovém poli. Asi tak sto metrů před námi počíná les, který leží na obzoru jako tmavý lem.
Dobrý anděl spánku brzy zahalil kamarády do svého pláště. A zatím co se nás chce zmocnit cosi tmavého, vzrušujícího, napjatého a dobrodružného, neboť každá taková noc je plná hrozících tajemství, musíme myslet po řadě na spící kamarády, kteří tu leží. Neusmáli bychom se, když je tak vidíme ležet mezi chladivými a rosou značnými stonky tabáku? Líbeznost dítěte usmívajícího se ve spánku obestřela jejich tváře. A při tom jsou všichni celí muži, drsní válečníci, kteří střílejí a na něž se střílí. Jeden špatně spí, je to svobodník Petr Rankenhohn, který se mnohdy ze spánku ptá, zda mají všichni jízdenky. Zdá se, že všichni jízdenky mají, neboť nikdo neodpovídá. A on jede se svou tramvají dále, průvodčí pouličních dráhy Petr Rankenhohn. Neodpovídá mu ani svobodník Ernst Krumm, který jinak dovede leccos vymyslit. S nesmírně prozářenou tváří, téměř jako z jiného světa tu leží a spí. A Fritz Trogler ruší svým chrápáním neuvážlivě a bezohledně klid tabákového pole. Nelibé zvuky nabývají posléze rázu rušení veřejného klidu a pořádku. Ucpat mu nos, myslím si a beru Bedřiškův nos jemně mezi prostředníček a ukazováček. Také poručík tu leží a připojuje se k chrápání svého podřízeného, svobodníka Troglera. Poručík se odkopal a jistě mi bude vděčen za to, že ho opět přikryji.
U Sousedního děla, o třicet metrů dál, má hlídku westfálský student Bobby. Slyšíme ho, jak putuje kolem děla. Brouzdá se, vnímáme to velmi zřetelně, mokrou travou. Často se zastaví a naslouchá do noci. Snad i on je opředen jejím kouzlem, neboť přese všechna nebezpečí, číhající kolkolem má tato noc do sebe opět něco smířlivého.
Tak se pomalu vlekou hodiny. Co asi přinese zítřek? Často se člověk dívá na hodinky, zda už je čas vzbudit následující hlídku. Samozřejmě, za takových nocí ubíhají hodiny pomaleji a líněji než jindy.
Je časně ráno. Opět stojím s Karlem Heinzem Simonem na stráži.
„Člověče,“ říká náhle, „myslím, že támhle někdo běží!“ Viděl prý Francouze, který běželi vysokou pšenicí, vzdáleni asi tak sto metrů od nás, ke svahu. Ne, nemýlil se.
Ještě to ani nedořekl a už začíná s okraje lesa naproti štěkat kulomet, jasně a výsměšně. Také kulky z pušek počínají hvízdat nad našimi hlavami své piu-piu. Poručík Odenbach se probudil. Nedá se nic dělat, musíme těm naproti vpálit přátelský ranní pozdrav do kožichu. Sám dělovod usedá na mířičovo místo a oko hledá nitkový kříž zaměřovače. Rány z našeho děla dopadají na okraj lesa. Tu a tam je zkropíme granáty. Naproti je ticho.
„Pozor!“ napomíná poručík.
Musíme utvořit údernou hlídku a pustit se k náspu. Poručík se chopí své kulometné pistole, svobodník Brück a já bereme bouchačky, k tomu pistole do holinky a pro jistotu ještě ruční granát za opasek. Poručík a svobodník Brück se přibližují k okraji lesa, já uháním vysokou pšenicí s kopce dolů směrem k náspu, vzdálenému asi pět set metrů. Slyším poručíka volat „pozor!“ Skočím s náspu dolů, je to dobře pět metrů. A ležím promočen rosou mezi stonky řepíčku, šalvěje a pryskyřníku. Srdce mi bije až v krku Teď chlapče, musíš mít všech pět pohromadě!
Násep je porostlý křovím. Všelijaké zakrslé keře tu rostou, bez, hloh a ostružiny. Tu jsou čerstvé stopy v zarosené trávě. Pomalu se zvedám a plížím se do křoví . Jen klid hochu, naprostý klid! Křoví se táhne tak na sto metrů. Nyní může zvítězit pouze drzost. Prolézám houštím jako lovecký pes. Ale nenalézám nic. Směšně, že nepadne odnikud ani rána. Či se snad svobodník Simon, který říkal, že je viděl, přece jen zmýlil?
Docela nahoře vidím poručíka s Hubertem. Naznačuji jim, že v náspu není nic. Už zbývá pouze toto bezové houští, snad jsou v něm.
Vztyčuji se a jdu podel úpatí náspu k houštině. Ani si nepomyslím, jak pěkně by mě odtamtud mohli složit. A oni jsou tam opravdu.
Shora ze svahu na mne poručík opět křičí: „Dejte si pozor!“ Chladnokrevnost, jak všichni víme, je zvláštní věc. A pak to všechno přece dobře dopadlo.
Bleskurychle jsem si připomněl kino, v němž jsem jednou viděl zvukový film o Zulukafrech či podobných chlapících. Právě tak tomu bylo také zde. Namířím. Ale tu už vylézá z kvetoucího bezu černošská tvář. Chlap natahuje proti mně pušku, kterou drží levou rukou za závěr. Pravice se zvedá, chce se tedy vzdát. A pak ještě jeden černoch a ještě jeden! Objevilo se jich celkem šest.
„Odložte pušky! Ruce vzhůru!“ řvu na ně. Musím se přiznat, že mám dobrý hlas. Jeden přes druhého křičí „Camarade, pardon!“ Na druhé straně slyším křik, vytáhli z úkrytu ještě čtyřicet osm mužů.
Vypadají žalostně, když jim trhám pušky z ruky a opasky s těl. Dva mají za opaskem pověšené černošské nože. Mazanost a záludnost jim kouká z očí. Dovedou se znamenitě přetvařovat. Přihnali se sem poručík a Hubert. Jeden ze zajatců vytahuje náprsní tašku a ukazuje fotografii své ženy a dvou dětí. Je to prosba: „Nechte mě žít!“ . Mezi zajatci jsou čtyři běloši, jeden důstojník a tři seržanti. Když je odevzdáváme, odlučují se bílí, - je to stále tentýž obraz – okamžitě od černochů.
Celý prapor černochů stojí proti nám. Co nebylo zajato, uteklo. Pro předvojové hlídky divise je den zase perný a plný bojů.


Nahoru
Offline Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Kniha 38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy
PříspěvekNapsal: čtv 13. pro 2012 10:32:16 
Člen KVH Milovice
Uživatelský avatar

Registrován: pon 14. bře 2011 10:16:50
Příspěvky: 648
II. Díl

A opět počíná žhavý den. Paříž již padla. Naše divise vyráží k jihu. S jásotem v srdci i na jazyku jsme četli před několika dny nápis na silničním ukazateli: „Do Paříže“. Ale nebyli jsme tak šťastni, abychom směli vtáhnout s ostatními do Paříže. Jižně od města vyrazila divize k jihu.
Slunce do nás nemilosrdně pálí. Ke střelbě na letouny se již téměř nedostaneme, protože francouzi zřejmě již žádných nemají. Díváme se na mapu, čteme jména řek a měst. Marna je už dávno za námi, Seinu jsme překročili, a zdálky jak tušíme kyne nám již Loira. Vynořují se jména měst: Langers, Dijon, Chalon, Roanne, Vichy, Clermont-Ferrand. Čím jsou pro nás? Co nás tam může potkat? Vichy – ano, to známe s láhví minerální vody se štítů podel dálnic. A s firem ve městech. Ale tam je ještě daleko. Ale teď je opět třeba dávat pozor! Před námi je vesnice, v niž se zase jednou usadil a opevnil poražený nepřítel. V lesíčku nedaleko hřbitova stojí patnáct francouzských pancéřových vozů připraveno k protiútoku. Odtud tam mohou být asi dva kilometry, dalekohledem vidíme ten hřbitov docela dobře. Opět se to tu vaří jako v čarodějnickém kotli. Francouzské dělostřelectvo nestřílí špatně. Ale naše, posílající své „drobečky“ vysoko přes naše hlavy, také ne. Za námi se proti žhavé obloze vznáší už asi hodinu upoutaný balón s našim dělostřeleckým pozorovatelem.
Tu se přižene odvážně a drze hloubková stíhačka „Morane“ Má spadeno na náš balón. Otáčíme se po ní svým protiletadlovým dělem. Ale pták chrlí na nás své dávky ze všech otvorů.
Osudnými se mu stanou dvě německé stíhačky, dvě „ME 109“ které jsou rychlejší než-li „Morane“. Nikdo neví kde se tu tak rychle a náhle vzaly. Jedna z našich stíhaček nalétla na Francouze zezadu a vpálila mu do jeho těla několik ohnivých dávek. Jde to rychle. Velmi rychle. „Morane“ hoří, pilot vyskakuje, ale padák se neotvírá. S letcem je konec.
Zatím co upíráme oči na vesnici naproti nám, kam posílá naše dělostřelectvo své ohnivé požehnání, sedí, vzdálena asi dvacet kroků od našeho děla, na drátě na plotě ptačí matka, pěnice, se svými čtyřmi sotva dopeřenými ptačími děťátky. Seděla tam již, než začala kanonáda. Potom, když hořící zbytky „Morane“ dopadly už na zem, seděla tam ještě stále. Možno jistě říci, že naše bouchání ji velmi poděsilo, neboť poletuje úzkostlivě okolo svých malých dětiček a je plná starosti, jako matka, když jí děti odcházejí do světa.Starejte se, pípá pěnice, zde je zkáza, zde je smrt, zde jsou zlí lidé: a přeskakuje s vysokých stébel kostřavy luční na vrbový pařez a s něho opět zpátky na drát.
Tu řekne Hubert Brück, který je v civilu hajným: „Podívejte se na ty nevinné ptáčky…“
Jedno z pěničích dětiček, které neumí ještě dobře létat, padá do trávy.
Hubert vzal měkký chumáček ptačího na svou velkou dlaň a posadil jej zpět na drát. Přitom mu domlouvá: „Tak a koukej zmizet, tady se střílí.“
Ostatní pancíře se již k protiúderu nedostaly. „Göringovi supi“, jak říkají Francouzi našim stukam, byli zasazeny proti nim. Vytrvale se řítí oceloví ptáci proti ocelovým nestvůrám. Řada za řadou. Žádný předpis nám nezakazuje, abychom po každé když nasadí k střemhlavému letu, dopadnou bomby a jako hnědé hřiby vyrazí ze země fontány hlíny, neřvali divoce a nevázaně: hurá!
Když jsme vtáhli do vesnice, stála ještě pěchota na všech rozích s nasazeným bodlem, za opaskem ruční granáty. Lučinami se táhne pomalu a líně průplav, na němž se houpají opuštěné čluny, prámy a šalupy. Vznikáme do jedné tankové lodi a přinášíme si čerstvou šťávu pro motory.
Podívejme se, tu je svobodník od pěchoty, rukávy polní bluzy má vyhrnuty, jistě fanoušek. Ukořistil někde rybářský prut a drží vlas ve vodě průplavu s takovým klidem, jako by chtěl dohonit všechno zameškané rybářské štěstí. Když vrhá mouchy do vody, nemohu se ubránit myšlence: Je to dobromyslný člověk. Dobré mysli rozhodně musí být, neboť jak jinak mohl, když se ještě před půl hodinou rval s Francouzi v rozhořčeném boji zblízka, už teď stát u vody a házet udici?
„Berou?“ zeptal jsem se.
„Co ti napadá“, říká, „nějak mi ty potvory nechtějí zabrat!“
Myslím, že to byl Berliňák. Podle dialektu
Mnohou střechu ve vesnici olizují ještě plameny, ale za zdí jednoho parku, přes niž vyčnívá kvetoucí šeřík , zpívá vroucně a vzdálen všech svárů nějaký ptáček.
Ulice do které vjíždíme, je tichá a prázdná. Jen na konci, docela v zadu hoří dům. Je to téměř mírový obrázek. Nebo se klamu? To zde, to jsou přece koně, obrácení hlavou proti domovním dveřím? Nad nimi na okenní římse stojí květináč s kvetoucí pelargonií. Dům je nepochybně prázdný, neboť v této vesnici není dnes už asi žádných obyvatelů, ty již dávno horempádem utekli, když se blížili Němci a Francouzi zařizovali vesnici k obraně. Nepochybně patří koně k tomuto domu. Zapomněli snad na ně? Na nejhořejším schodu, těsně u předních kopyt koní, je skrčen rozcuchaný chundelatý pes, který vypadá, jako by byl týden nedostával k jídlu nic než výprask.
Když vjíždíme do ulice, oba koně zneklidní, ba ještě více, jistě cítí, že smrt je docela nablízku. Vyhazují a počínají klusat. Ale klušou před našimi vozidly tak pomalu, že řidiči počínají klít. Stále aby je odstrkávali chladičem. Jenom pes zůstal ležet, odevzdán do svého osudu. Kdyby mohl mluvit, řekl by pravděpodobně: „Zastřelte si mě, svět už nestojí za nic. Na světě bylo kdysi pěkně, ale už není.“
Příštího jitra stojíme opět v tomto dalekém, cizím světě. S protiletadlovými děly rozestavenými po svahu očekáváme nepřátelský protiútok, který se chystá z vesnice na druhé straně. Letoun „Fieseler-Storch“ zjistil shromažďování vojska ve vesnici a kolem ní.
Úcta k té zubaté s kosou není u těch dole v údolí příliš veliká. Nepotřebuji ani brát do ruky dalekohled, vidím to pouhým okem. V údolíčku před námi, k němuž se sbíhá malý lesík, ohání se jeden německý granátník břitvou a holí tři, čtyři pět kamarádů na jednou. Do půl těla se tam pohybuje a zřejmě ho ani nenapadne, že by mu mohli Francouzi nějakou přišít.
S výšiny proti nám počíná střílet protiletadlové dělostřelectvo. Také kulomety začínají štěkat, nejsou od nich vzdáleny ani tisíc metrů. Naši zákopníci tam prý musejí vyhazovat dům za domem . Z každého sklepního okna se stala střílna, v niž sedí Francouz.
A zde dole v údolí, o dvě stě metrů dále, sedí si klidně němečtí „lanaři“ se svým muničním přísunem a nechávají se klidně holit. Nechci tím říci, že je to lehkomyslné, co ti tam dělají, neboť svah a lesíček je skrývají nepřátelským zrakům, ale člověk dostane chuť se srdečně zasmát. Úcta k nepřátelským kulkám není, na mou duši, příliš veliká.
Za večerních hodin téhož dne – je 15. června 1940 – zastavili jsme se náhodou na pochodu u lesíka nedaleko vesnice Voisie poblíže města Sens a dostali se náhle do hloučku zajatých Francouzů, kteří po obouch stranách silnice čekali, až nastoupí svou pouť do zajetí. Obraz odpočívajících zajatců působí dosti podivně. V jejich obličejích zračí se ještě strach a zmatek, může jich tak být jistě stovka. Bolestný a zahloubaný výraz jednoho ze zajatců – poznávací značka na zápěstí prozrazuje mi jeho jméno: Pierre MArquet – je nám všem nápadný. Né že by nás nyní dojímal jeho osud, ale nějak je nám toho člověka líto. Přiznávám se, že jsem mu dal velice rád cigaretu, o kterou mě žádal.
Ptá se nás, kdy bude po válce, na níž nenalézá „nix gut“.
Brzy, říkáme mu, velmi brzy.
Pomlčka.
Ale pak se nám přece vtírá otázka, zda ví, že včera padla Paříž a dnes právě, jak jsem tomu slyšel v rozhlase, padl Verdun.
Nezapomenu nikdy – na okamžik byl zachvácen přímo panickým strachem – Jak Pierre Marquet pomalu otevřel šedivé a úzkostlivě, jako by ztrácel vědomí, zcela pomalu, odvažuje každou hlásku, vyřkl slovo „Verdun“. Pokud jde Pierra Marqueta, nutno říci, že byl již ve světové válce a u Verdunu byl dvakrát raněn. Všichni víme, že ve slově Verdun je pro každého účastníka světové války skyta téměř magická síla. Teprve nyní, v tomto okamžiku, probouzí se u tohoto Francouze ono slovo k pravému životu. Až dosud vyslovoval toto slovo opatrně a plaše, neboť u Verdunu tekly proudy krve. Když se přebíral zásuvkami minulosti a vyletovali černí a bílí ptáci vzpomínek, pak se neodvratně vytvořil „mlýn na Maasse“ roku 1916 pevnost Douaumont, vesnice a pevnost Vaux, kota 304, Mrtvý muž, Pepřový hřbet a Kasematová strž. 700 000 mužů pohltil Verdun v roce 1916.
„Verdun?“ ptá se nás jako v nějakého vzdáleného světa. „Verdun kaput?“ Hledí upřeně do vzduchu, zuří to v něm, vidí to zřetelně, a pak se naplní jeho oči slzami, je otřásající to vidět. Slzy se kutálejí po jeho vyschlých tvářích.
Jako propastné osamělosti stojí tu Pierre Marquet, neboť nyní to ví dobře, nyní je všechno ztaceno. Nyní je Francie „kaput“ definitivně ano definitivně. U Verdunu byl v těžkém šestnáctém roce dvakrát raněn. U Verdunu vytesali později jeho Francouzi do kamene slova „Neprojdou!“ A nyní náhle přes noc přece jen prošli, „oni“, Němci. To, co dosud francouzský voják tušil jako v podsvětí, totiž pád své pyšné Francie, to náhle prožívá a je ohromen. Příliš mnoho toho namluvili o její síle a velikosti, jeho Francouzi. Žmoulá cigaretu, zahledí se přes blízkou vesnici, v niž už jsou Němci a kterou ozařuje podvečerní světlo. Zahaluje ho omračující smutek a jeho ničím nezadržovaný pláč pozorujeme všichni s nejhlubší účastí. Je to zcela oprávněné: Muž jako tento Marquet byl dobrým vojákem. I když mu, starému chlapovi, tekou slzy po tvářích.


Nahoru
Offline Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Kniha 38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy
PříspěvekNapsal: pát 14. pro 2012 11:01:09 
Člen KVH Milovice
Uživatelský avatar

Registrován: pon 14. bře 2011 10:16:50
Příspěvky: 648
III. Díl

Večer jsme dlouho vzhůru. Svobodník Tony Lanzerath a já. Utábořili jsme se v parku starého francouzského zámku, děla zavezli pod vysoké platany a sami jsme se uložili pod křoviskem zámeckého parku. Tony, prostá, věrná a dobrá duše, mluvil o svém chlapci, jemuž je nyní půl roku. „Pamatuješ se ještě,“ říká , tenkrát, když se chlapec narodil, jak jsem byl rozrušen, když v poledne v pevnůstce Západního valu sdělovali telefonem, že přišel držitel rodu?“
Jak bych to nevěděl! Vím ještě docela přesně, jak měl zastřený hlas a jak byl dojat k slzám. Byla to chvíle čisté radosti a čistého otcovského štěstí. Tenkrát v listopadu 1939 to bylo, na Západním valu.
Ale únava je veliká, a také Tony spočine ve chvíli v objetí spánku. Slyším vedle sebe jeho tichý dech. Přemýšlím, uvažuji a naslouchám do noci.

Mám to zkusit zout si pro změnu jednou boty? Ach, mé milované boty, milovaná vojenská šuplata! A zatím co pomalu plachtím do říše snů – podložil jsem si milované šuplíky pod hlavu – musím s nimi přece tiše a něžně rozmlouvat.
Když jsem vás tehdy dostal, byly jste skutečně ohavné. Slova nevůle provázela vaši cestu od věčně hubujícího skladištního poddůstojníka ke mně. Až do té doby neslyšely jste ani slova láskyplného uctívání a patrně jste se zrakem cudně odvraceným naslouchaly výšplechtům, které létaly kolem vašich něžných uší, vy nováčkové.
Spolkl jsem svůj hněv na sklaďáka, neboť nutno poctivě doznat, že zaujímá nejnevděčnější místo celé branné moci. Musím s ním mít uznání, i když mě, supě vztekem, počítal k té sebrance, která teď nic jiného nedělá, než ho otravuje věčným vyměňováním všech možných krámů. Nemá prostě, krucinálfagot, odkud by měl ty krámy dostat?
Takovýmto způsobem jste se dostaly obě do mé péče, a přitom člověk nemá mít trhání říci skladnímu přátelské slovo, tomu špatnému chlapovi, který nikdy nic nemá a nikdy nic nechce dát, protože jakživ nic nového nedostane … Jak úpěnlivě se tenkrát, když mi vás hodil do rukou, na mne podíval: „ale teď konec mládenci, opravdu musíte přestat!“ Posloucháte mne moje milované botičky?
Nejdříve jste mě jak se patří trápily, napřed vzadu na patách, potom na kotnících, potom na nártech, a nebyla to vůbec žádná rozkoš, když jste jednoho dne počaly chtít týrat kuří oka. Ale poddaly jste se, měli jste uznání. Bylo to také tak lépe. Kdyby jste si postavily hlavu, pak by se na vás snesl můj hněv, takový, jaký spouštěl svého času nebožtík Zeus v hřmění posvátné bouře. Poddaly jste se, díky vám, neboť od tohoto okamžiku nastal blažený mír, kýžená svornost mezi vámi a mnou.
Nyní jste správnými vojenskými šuplaty, jak jsou odjakživa popisovány ve vojenských předpisech a stojí ve vojenských oděvních skladištích. Žádný posměch se vás nedotkne, žádné posměšné slovo nepoškodí vaši důstojnost.
Poslouchejte mě, obě dvě!
Přehlížíme-li, co se stalo poslední týden, defiluje před námi ještě jednou ruch těchto dnů. Nezažily jste útok proti postavení na Maase a Peelu, útok proti pevnosti Holland? Nebojovaly jste se mnou v Rotterdamu? Nebyly jste obě u Arrasu a St. Omeru, nebyly jste v pekelném kotli u Dünkirchenu?
Neťapaly jste se mnou flanderskými bažinami, při čemž každý krok v bažinatých lukách byl doprovázen byl doprovázen nebezpečnou hudbou?Nezažili jste se mnou poněkud stísněný přechod přes Sommu a nevykonaly jste v katedrále v Amiensu zbožnou návštěvu, právě když přes ní posílali Francouzi své granáty? Jak se vám vedlo při průlomových bitvách na Sommě a Oise, Při přechodu přes Aisnu a za bojů o vnější pařížská opevnění.

Chybí vám ovšem dnes už tu a tam cvoček v podrážce a také podkovy jsou řádně obroušeny. Přesto nedopustím, aby se na vás nadávalo, na vás, pro něž nemám čestnějšího slova nad toto: vojenské boty. Má to být hrdým přiznáním k vám. Chci vás v budoucnosti co nejlépe ošetřovat a být s vámi za dobře. Vaše kůže nechť vláčnou a nechť nikdy nechybí cvočky ve vašich podrážkách, a s vašemi holeněmi chci zacházet se zvláštní láskou, vy spolehlivé do nichž lze tak krásně v pravo i v levo nastrkat ruční granáty, které jsou, když jde do tuhého, právě tak užitečné jako náboje. Tajně na vás složím báseň. Která bude rozšiřovat slávu a poesii německých vojenských bot.

Ta sebranka chce nové boty, nehromoval takhle skladní poddůstojník? Jen ať hromuje. Nebudu ho už nikdy obtěžovat. Zůstaneme si věrni, vy a já. Věrnost za věrnost, přátelé moji! Dobrou noc!

Že bývalý hromovládce oděvního skladiště, poddůstojník Eugen Riegel, příštího dne padl, dotklo se nás všech. Uprostřed kvetoucích vinohradů ho zasáhla smrt. Odešel bez nářku nad botami. Člověk si to tiše vyřídí sám se sebou, když někdo padne. Na prsa se pokaždé položí těžký balvan. Na pokraji cesty zůstane státi dřevěný kříž.

Kol dokola po pahrbcích nahoru a dolů se táhnou vinohrady a všichni míníme, že na krajině není docela nic zvláštního. Zdá se jen, že když se na ní snesla válka, je poněkud těžkomyslnější než dříve. Zelená réva se vine po úbočí vzhůru. Tu a tam leží vesničky. V zanedbaných zahrádkách před domky stojí ojedinělé ovocné stromy, jejichž kmeny jsou prorostlé mechem a lišejníky. Jenom nebe je překrásně modré.
O polednách tohoto dne ležíme v jetelišti. Jetel je v květnu, mezi tím kvete vlčí mák a chrpy. Na pole jsme zajeli s traktory a děly. Vlevo a vpravo od nás „tikají“ jasně a pravidelně naše kulomety.

S druhé strany přichází tu a tam nebezpečný hvizd. Vum – vum. To je nepřátelské dělostřelectvo. Ale nemůžeme nic dělat. Kdybychom mohli něco podniknout, kdybychom mohli střílet! Bezmocně ležíme v jeteli mezi vlčími máky.
Výstřel – hvízd – dopad!
„Zhluboka dýchat,“ říká svobodník Ernst Krumm, který leží vedle mne.
„Pak si žádný nenadělá do kalhot. Jen hezky zhluboka.“
Jak pěkně voní země, do níž má člověk vtlačený obličej. Jak pěkně! Dobrá matka země! Jak voní jetel. Ne, opravdu, nyní by člověk nechtěl zemřít. Nyní ne, matko země, nyní ne!
Hvízdá to a bouchá a pokaždé: zavřít oči a nosem se pěkně zavrtat do hlíny.
Zazvoní kov, jsou to střepiny které zasáhly dělo . Jelikož humor je nepochybně nejlepším světovým názorem, vyšplhá se dobrák Ernst Krumm potom, když francouzské dělostřelectvo střílí už jen jednotlivé rány, na náš zavazadlový vůz a přinese věrnou družku našich osamělých hodin za zimního pobytu na Západním valu a vyluzuje z ní temné akordy, které svým hlasem slavnostně doprovází. Betty je jméno této naší věrné družky.
Pak milý Ernst náhle přijde ke mně a říká poněkud zkormouceně a ne bez dojetí: „Pomysli si,“ říká, „s Betty je konec, celé tělo má naběhlé!“
Opravdu, Betty má vyboulený hřbet a vypadá politováníhodně. „Je po ní,“ doplňuje Ernst.
Přesto však na ni brnká dál a chce z ní vyloudit ještě jednou vše, co z ní prýštilo za šedivých a jednotvárných nekonečných měsíců v pevnůstkách Západního valu: arie, lidové a vojenské písně, jarmareční písničky, pouliční odrhovačky i moderní šlágry. A drnká na ni, zatím co slunce pálí s francouzského nebe a na druhé straně stále ještě malé potyčky zdržují pěchotní předvojové hlídky. Drnká na svou kytaru, neboť ta je tou Betty, a ještě naposled z ní chce vyloudit několik písniček: Když kohout na hnoji mašíruje – Strašliví skutkové náčelníka loupežníků Heyssinga z Halberstadtu – Bylo to v krásném měsíci máji. Všichni známe ty písničky.
A když vyluzuje poslední písničku, přidáme se všichni:

A jestliže i mne trefí kulička
nevrátím se zpět,
nevyplač si svá krásná očíčka
ať tě, Annemarie – dál těší tento svět….
Až jednou přijde čas – a bude zase mír,
Najdi si jiného – hocha rodilého,
I když to nebude zrovna kanonýr….

Onoho žhavého dne vrcholícího léta Betty umřela. Batohy a bedničky se střelivem na zavazadlovém voze jí dodaly. Tak kvete uprostřed jeteliště, ačkoliv to hvízdá a bouchá, zlatistá květinka: humor, který, jak říká Ernst, je dobrou a osvěžující věcí, jež se vyrovná světovému názoru. Jestliže ho za tohoto polního tažení pochováme, říká Ernst, pak ho máme položit do hrobu na břicho. To je jeho poslední přání. Má pro to své důvody.


Nahoru
Offline Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Kniha 38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy
PříspěvekNapsal: sob 05. led 2013 10:20:35 
Člen KVH Milovice
Uživatelský avatar

Registrován: pon 14. bře 2011 10:16:50
Příspěvky: 648
IV Díl

Odpoledne vstupujeme do malého francouzského městečka: Etais.
„Liberté – Egalité – Fraternité“ – je vyškrábáno do omítky malého šedého kameného domku, který je úředním sídlem starosty městečka. Volnost – rovnost – bratrství!

V nekonečných houfech proudí městečkem uprchlíci, ověšeni a naložení svým ubohým zachráněným majetkem. Dvoukolové káry kodrcají ulicemi městečka naloženy žíněnkami a skríněmi, bednami, nářadím a krabicemi. Vpředu vede koně za ohlávku muž s nepohnutou tváří. Nahoře trůní žena s dětmi a starou babičkou. Za vozem je uvázaná kravka. V těsné posadě omotané provazy je umístěna drůbež. To, co tu táhne po francouzských silnicích, je rovněž součtem oné zapřísahající průpovědi o rovnosti, volnosti a bratrství. Nikdo z uprchlíků nečte kouzelnou formuli v šedé omítce radnice. Dlouho jsem se na ni díval!
Stojíme tu jako němečtí vojáci, kteří sem přibyli před dvěma hodinami se svou baterií. Jsou to první německá vojska, která sem vtáhla, tentokráte aniž narazila na odpor. Nepřítel uprchl. Vtáhli jsme sem s příšernou rychlostí, jak je to obvyklé u Němců, ojedinělí střelci na motocyklech s námi, s baterií útočných protileteckých děl.
Dnes je 17. Června 1940
Dějiště následujících událostí leží uprostřed městečka, odkud obyvatelstvo uprchlo jen částečně. Jsem vzdálen toho, abych hledal v ustrašených lidičkách tohoto městečka nějakou nesnášenlivost vůči nám. Ale jejich obličeje prozrazují, že nám nejsou příliš přátelsky nakloněni. Okolo v hloučcích stojí ženy s dětmi. Na schodišti ke stolu sedí tři starci v osamělém zadumání. Tak to vypadá s válskou a s těmi Němci, říkají si. Možná, kdo ví, že by na nás nejraději poslali mor. O čem asi dumají?
Odpoledne kolem šesté hodiny projíždí městečkem lehký nákladní automobil pěchoty. Na něm trůní šikovatel, spálený od slunce, zarudlý a umazaný vápeným prachem. Nasazuje náhle k ústům trubku a troubí a troubí, poznávám – pravděpodobně je to nimrod – že troubí : „Halali!“ Není to k smíchu?
Tu na nás křikne se svého vozu: „ Lidičky, copak nevíte, že j příměří? Nevíte o ničem?“
Nevíme o ničem, milý pane šikovateli.
„Právě jsem to chytil v polním příjmači. Říkám vám: Pétain měl ve francouzském rozhlase řeč, je příměří!“
Pak nasazuje znovu trubku a nepřekonatelně troubí: „Halali, konec lovu!“
Často, nevíme kolikrát, když jsme chtěli vyjádřit nějakou radost, měli sme hroznou chuť padnout jeden druhému kolem krku. Teď bychom nejraději padli kolem krku šikovateli, který tu vytrubuje takové poselství.
„Člověče je to pravda? Nejraději bychom tě zapřísáhli , abys to na nás křikl ještě jednou. Udělej to!“
Odněkud vnikají do města nárazi a rachocení kol, dělostřelecvo hřmí ulicemi, posádka děl na nás radostně mává. Jsou to Berlíňáci, hlavně děl si ověnčili těžkými hrozny bezu. A v tu ránu jsou opět pryč.
Francouzi – muži, ženy, děti, měli z toho patrně jen optický dojem. Je jisto, že nerozuměli ani slovo z toho všeho. Patrně takový trubač fanfár, asi patřil k obrovskému proudu německého vojska. Nebo snad né? A přece se zdá, že tomu jedna z žen asi rozuměla . Váhavě, nedůvěřivě se vyptává , zda je po válce, nebo co říkali ti vojáci? Musíme to ženě, jíž se na zástěru věší dvě děti, vysvětlit. To a to křičel na nás šikovatel z nákladního vozu: že prý je příměří a že mluvil Pétain.
A nyní nemůže již černooká obtloustlá žena potlačit strašnou chuť sdělit to ostatním. V okamžiku o tom ví celá ulice, celé město. Křičí to do uprchlických vozů, utíká ke třem starcům na kostelním schodišti. A ačkoliv mluvíme jiným jazykem a nerozumíme vodopádu jejich slov, chápeme přece.
Jednoho z oněch tří starců na kostelních schodech vidíme vyskakovat jako šílence. Proboha, jak jen ten člověk, který tam dosud seděl docela pohroužen do sebe, náhle vyskakuje, běží po ulici a křičí: „Vive la paix! Vive la paix!“ Neustále: „Vive la paix!“ Ať žije mír! Vypadá skoro jako na divadle.
Stojíme před domem, u něhož kvete pár zakrnělých trsů plaménků. U okna stojí žena, zešedlá v obličeji. Její zrak je upřen na toho, který tak křičí a o příměří, o míru. Zahlédl jsem pohled ženy, otřesené až do základu. Vychází ven k nám s pohledem raněného zvířete: „Messieurs, je to pravda?“ Jistě se v ní něco vzpouzí, když se ptá nás, německých vojáků. Je to hrdá žena a zároveň utýraná bytost.
„Ano,“ říkáme jí, „právě jsme to slyšeli.“ Tu jí počínají stékat slzy po tvářích. Bolest jí zahaluje jako temný oblak. Koho jen oplakává, koho? Nelze říci, zda pláče pro syna, kterého má v poli, či zda oplakává Francii. Vteřinu váhá, pak se to v ní zlomí, sáhne po ruce jednoho ze zaražených kamarádů, pláče a vzlyká a padá německému vojáku kolem krku.
Událost mluví nám tisícerými ústy, je dojemné vidět, že se zde otřásá celý svět. Obličej ženy smáčí nezadržitelný proud slz. Německý voják rozpačitě vrtá špičky bot mezi kameny. Ještě dlouho potom slyšíme z domku ženin tichý pláč.
Odpoledne onoho dne ztrnul celý svět v napětí. Cítil jsem to zřetelně, ačkoliv klid zbraní a příměří nastalo až za týden. Snad bychom měli ještě říci, že si chceme oboje převésti na společného jmenovatele: do šedé omítky na průčelí radnice vyškrábaný nápis i zoufalý výkřik té hrdé francouzské ženy. Vše se zřítilo se světlých výšin do nejhlubších neznámých propastí. To bylo v den, kdy mluvil starý maršál.

Ale válka ještě není u konce. Dnes jsme tedy překročili Loiru, stále těsně sledujíce prchajícího nepřítele. Pochmurně, vážně a nepohnutě stojí před námi sopečné horské masívy Auvergne. Je ještě velmi daleko a lze jej tušit, ale když pořádně zavětříme, cítíme jih ve vzduchu. Je velmi žhavý den. Oči pálí prachem nekonečné cesty, kůže na obličeji se zase jednou loupne a co nedokáže žhavé slunce, o to se postará ostrý vápený prach, který vniká do všech porů. Poručík Odenbach na nás volá: „Moulins!“ a ukazuje na město které leží před námi. Nevidíme z města mnoho, ačkoliv jsme jim projeli od jednoho konce ke druhému, neboť volání: „Protiletadlová děla dopředu!“ které k nám právě dorazilo, znamená : Nasadit přilbu a připravit děla, někde před námi se usadili Francouzi. Most přes Allier, od jihu přicházející přítok Loiry, byl vyhozen do povětří. Ale není jim to mnoho platné. Přitrhneme na břeh řeky, a zatím co posíláme na soupeře na druhé straně své palebné dávky, naše pěchota se plaví přes řeku na gumových člunech. Rozkaz potom zní : Vzhůru proti proudům řeky! Jedeme nyní vstříc horám Auvergne, které v naší vojenské fantasii znamenají cosi jako olivové háje, jihofrancouzské víno, zrající ovoce, ženy s hustými černými kadeřemi, muže se stády ovcí. Padá na nás sladká tíha této země. Nyní je noc. Bárka měsíce pluje po nebi v ohňostroji hvězd, smířlivě a plna líbeznosti, jako dobromyslná domluva. Jsme sami na celém světě. Četa lehkých protiletadlových děl se třemi kusy a dvaadvaceti muži.


Nahoru
Offline Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Kniha 38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy
PříspěvekNapsal: čtv 17. led 2013 23:28:57 
Člen KVH Milovice
Uživatelský avatar

Registrován: pon 14. bře 2011 10:16:50
Příspěvky: 648
Kdo chce popsat takovou noc, musí být básníkem. Jako těžký, nehybný žok leží stísněnost na prsou. Jaké příčiny má vlastně tato stísněnost? Úzkost? Bůhví, že ne! Strach? Také ne, strach to také není.
Kolik výmluv má člověk pro tento tisnivý pocit. Konec konců je noc. To je jisté. Nahoře se chvějí věčné hvězdy. Velký vůz se zdá býti z ryzího zlata. Když se člověk zamyslí a naslouhá do noci, a aniž si to uvědomí je opřádán jejím kouzlem, putuji také myšlenky k domovu.
Ach, nyní uprostřed noci přicházejí tyto myšlenky.
Domov – jak to zní! Člověče, seber se!
Ale může se také stát, že trčíme uprostřed houfu francouzských vojáků. Ó ano! Může se stát, že nás hned teď z domů, ze silničního příkopu nebo z nějakého lesíku zasypa ta proklatá kulometná palba. Proč by se to nemohlo stát? Vždyť přece nepřítel kryje svůj ústup. Pokud můžeme věřit svým uším, je vše v pořádku . Ale tma je hrozná a bledý měsíc dělá vše ještě strašidelnějším.
„Stááát!“ volá poručík.
Podle mapy musí zde být docela blízko napravo řeka. Podle mapy by se tato vesnice měla jmenovat Bessay. Vlevo podle mapy,má být les.
Z jednoho domu proniká paprsek světla.
Klepáme.
Ticho.
Opět klepáme.
Ticho.
Uvnitř přece svítí lampa. Zdvihám okenici. Vypadla mi z ruky. Proud světla pronikne ven. Uvnitř je nějaká žena.
Ještě jednou : Otevřete dveře, nebo vyrazíme dveře!
Uvnitř zarachotí klíč.
Objevuje se žena.
„Messieurs?“
Uvnitř vidíme ženu lépe. Je to hromádka úzkosti a bídy. Má myší očka a nádech kníru
„Kdy tudy prošli Francouzi? Přesně!“ ptá se poručík.
Za soumraku prošli. Zvečera. Co říkám, prošli? Prchali. Ano, prchali.
„Jsou ještě nějací ve vesnici? Byla to pěchota? Děla? Či panceřové vozy?
Žena krčí rameny.
Ve vesnici tedy už nejsou. Co to bylo, neví. Necce to vědět?
Žena je hostinskou v této vesnické hospodě. Za výčepem stojí ještě v policích lahve s mnoha dobrými věcmi. Koňak, likéry, víno, sekty. Převrhli jsme do sebe jeden koňak. To se člověku teď znamenitě hodí.
Když platíme říšskými bankovkami, zmocní se jí nedůvěra. Jedna marka platí dvacet franků, říkáme jí. Zdá se, že nám nevěří. Myší očka nervozně mžikají. Klíč od benzínové pumpy před domem prý nemá. Tedy milá paní, musíme to vylomit. Potřebujeme šťávu pro motory, hlavně pro traktory našich děl.
Uprostřed noci vypukne u benzínové pumpy velké bušení a proklínání. Kapesní svítilna zablýskne. Krucinálfagot, hněte s tou pákou! Benzín zašplouchá a jako drahocené víno z vyraženého čepu u sudu proud tekutina do nádržek vozidel.
Vynoří se motocykl, tlumeně tluče motor. „Mládenci“ – je to nějaký neznámý kamarád v polní šedi – „dejte si pozor! Právě vyhodili dole ještě most přes Allier. Zrovna přebíhala úderná hlídka, když vyletěl. Jeden je mrtev.“ Stroj mizí v temnotě.
Opět se zmocňuje úzkost a tíseň mužů kolem děl. Jeden je mrtev? Kdo je mrtev? „To asi nebude žádný z nás“, říká svobodní Sademann stísněným hlasem.
Jen kdyby už tahle noc byla u konce , tahle proklatá noc!
Naše vozidla hrkají pomalu vesnicí. Silnice s vysokými stromy po stranách ubíhá. Zaplať panbůh tu stojí několik střelců a motocykl SS. Také jedno protipancéřové dělo je zde.
„Odkud jste přišli?“
Ano, odkud asi přišli? Také oni ztratili styk s nepřítelem
„Čert ví, kde ti Francouzi vězí!“
„Před námi, říká jeden, je „země nikoho“
„Dolů!“říká náš poručík. „hoďte sebou do příkopu. Uvidíme, co bude ráno.“
Dívám se na hodinky a s námahou zjišťuji : jedna hodina čtyřicet pět minut.
„Stráž,“ uzavírá poručík tento den, „ať zbystří zrak i sluch! Dobrou noc.“
„....brou noc, pane poručíku!“


Nahoru
Offline Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Kniha 38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy
PříspěvekNapsal: úte 22. led 2013 18:03:58 
Člen KVH Milovice
Uživatelský avatar

Registrován: pon 14. bře 2011 10:16:50
Příspěvky: 648
V. DÍL.
Dívám se opět na hodinky: čtyři hodiny třicet pět minut. Dnes je devatenáctého června 1940.
Vedle nás stojí dvě protipancéřová děla. Kromě toho houfek pěšáků. Vysokou pšenicí přijíždí vůz. Stojí v něm vzpřímen nějaký důstojník, podplukovník. Ptá se po veliteli naší čety, poručíku Odenbachovi.
„Tedy,“ Počíná podplukovník, aniž dlouho formuluje rozkaz, „úkol: obsaditi okamžitě most ve Vischy, zabránit jeho vyhození do povětří a vytvořiti předmostí do té doby, než dorazí předvoj divise: odpor zlomit, musíte s ním počítat!“
Poručík Odenbach opakuje rozkaz a v očích tohoto pronikavého odvážlivce to blýská: „Obsadit most ve Vischy, zabránit vyhození do povětří, vytvořit předmostí a zlomit odpor!“ Pohled na mapu a druhý na kilometrovník: „Vischy – 42km“.
„Zde je poločeta pěchoty se dvěma kulomety, která je vám přidělena,“ připojil plukovník.
„Sfouknem to, hoši, co?“ ptá se poručík a směje se na nás. To by bylo pěkné, abychom to nesfoukli!
Nasedat! Spustit motory!
Rychle přepočítáváme: šestnáct pěšáků sedí ve voze, k tomu naše četa lehkých protiletadlových děl, to jsou tři děla s dvaadvaceti muži. A pak se vedle nás vynořuje lehký nákladní vůz, který má ve vleku druhý a šest příslušníků SS tělesné standarty „Adolf Hitler“. Odtržená skupinka, která veze s sebou kulomet. Jejich velitel se nás ptá, může-li s námi, že stejně musí do Gannatu.
„Jedem!“ říká náš poručík. „Zařadit vzadu! Převzít ochranu boků, zajistit strany!“
Rozjíždíme se do jednoho z nejkrásnějších letních dnů, které nám až dosud Pánbůh nadělil. Skřivani zpívají tak krásně: na vrcholu akátů pěje černohlávek svou nejkrásnější arii mladému dni: hají – hů, hají – hů, zpívá si ptáček. Jak krásný je svět, milí lidé! Hají – hú, hají – hú! Dvě sněhobílé krávy s mohutnými rohy náhle zabučí, když kolem nich přejíždíme, jistě si nezasloužili, že se octly náhle uprostřed války. Ale pro to máme nyní málo smyslu. Naše oči neustále pátrají vpravo, vlevo. Támhle z toho lesíka může náhle vypálit kulomet a na tomhletom svahu může stát houfnice a poslat několik výstřelů na naší kolonu. Vždyť francouzští dělostřelci nestřílejí špatně, na mou duši!
Také naše protiletadlová děla jsou připravena k palbě, jeden nábojník je stále vložen a mířicí dělostřelec sedí na svém sedadle jako kočka uchystaná ke skoku. Pistole i karabiny jsou odjištěny, za opaskem a v botě vězí granáty.
Projíždíme cizími neznámými vesnicemi. St. Gerrand le Puy, Magnet a Cusset.
Ani jediná rána nás nezadrží. Ale uprchlíci! Uprchlíci! Armáda bídy, nouze, zoufalství a nářku.
Musíme zastavit.
Jeden se odvážil zeptat. Muž s tmavým mrožím vousem a vpadlýma očima: „Pain?“ ptá se pouze. Máme – li chleba? Máme chleba, dáváme mu bochník. Matce, která sedí v příkopě a kojí nejmenší dítě, dáváme čokoládů. Počíná plakat. Nějaký muž se ptá po cigaretě.
Všichni, tucty, stovky lidí hledí na nás vyjevenýma, tázavýma očima. Vy, jste tedy ti Němci? Proč nám neublížíte, vy barbaři? ----------ne, vy nejste Němci! Skutečně a opravdově se nás ptají, jsme – li Američané nebo podobně. Muže s červenými výložkami a podivnými ptáky na nich, uniformy protiletadlového dělostřelectva, neznají.
V příkopě leží symbolický francouzský prapor, trikolora se zlomenou žerdí.
Ale dále --... Dále! Vozidla šplhají do kopce. A tu zalétne pohled do údolí: To je Vichy! To jsou světové lázně, s nimiž jsme se dosud setkávali pouze na nálepkách lahví minerální vody.
Toto město je tedy našim cílem. Za červenými střechami probleskuje řeka Allier, mléčně bílá. Dalekohledem rozeznáváme také most – náš most. Ano, náš most!
Jihofrancouzská krajina se vemlouvá člověku do srdce. Líbeznost, vroucnost a živost proudí z ní zároveň . Leží před námi jako koberec, vedoucí k trůnu Pánaboha, neboť jak říká přísloví, zde ve Francii je on domovem – nebo tu alespoň býval. Krajina poskytuje obraz nejhlubšího míru, a člověk by zde byl nakloněn přisuzovati světu a tomu, co se na něm děje, všechno nejlepší. S třešní se usmívají rudé plody, jeřáby kvetou na pokraji cest. Není třeba být skoupý při chvále tohoto bohulibého koutku země. Pahorky jsou nádherně korunovány malými hájky: svahy, vedoucí dolů k řece, jsou porostlé roztroušenými jilmy, akáciemi a vysokými topoly.
Dále ... dále! Most čeká. Náš most!
V obilném poli se zdvihají francouzští vojáci. Dva, čtyři, osm poilu se zdviženýma rukama, na pokraji silnice sedí ještě tři. Vzdávají se. Naše vozidla kvapí dále. Řítí se s kopce dolů. Město se přibližuje.
Pozor!
Zpomaluje tempo. Jsme již těsně před vchodem do města.
Každým okamžikem očekáváme, že nás zkropí první palba. Každý nerv je napjat. Přikrčeni sedíme číhavě na traktorech svých děl.
Pozoruhodné, opravdu pozoruhodné. Žádný odpor, ani rána, nic. Ještě jednou objímá ruka pažbu karabiny. Ještě jednou přejíždí ruka po sunkách naditých náboji. Zcela blízko, pomaloučku, přibližuje se ukazováček spoušti. V okamžiku by vylétla karabina k líci. Nyní teď už by museli střílet, teď už by musel s druhé strany zaštěkat kulomet. Proč nestřílejí?
„Pozor panstvo!“ Volá poručík Odenbach zpředu. To známe, střílejí teprve tehdy, když jsme docela blízko. Dosáhli jsme prvních domů Vichy. Nesčetní uprchlíci, kteří na nás civí.
Co se nyní stane? Tu jsou konečně khaki uniformy poilus?
Skokem dolů s vozidel. Čtyřicet pět mužů a tři důstojníci se nechávají odzbrojit. Je to zadní voj francouzského vojska. Přicházíme příliš náhle.
Přede mnou stojí francouzský kapitán s ostrým orlím nosem, prošedivělými skráněmi a širokou řádkou vyznamenání na prsou. Rychle jsem přelétl zrakem nápis na jeho přilbě. „Capitaine Bernard, 1914 – 1918“. Capitaine s neproniknutelným obličejem, který nemá daleko k slzám, rád by si ponechal pistoli. Lituji. Bohužel, nejde to. Pušky na hromadu, benzín na ně a škrtnout sirkou.
Uprchlíci stojí kolem plni úzkosti. Mají křičet? Tak se nechá odzbrojovat jejich armáda, pyšná, veliká, mohutná a slavná armáda Francie!
Příslušníci SS se ujímají zajatců. Jedou, všeho všudy šest mužů, k radnici vztyčit na ní vlajku s hákovým křížem a postavit tam kulomet.
„Nasedat!“ zvolá náš poručík.
Uložený úkol čeká: most! Most se musí dostat neporušen do našich rukou! Jedeme!
Vozidla se řítí ulicemi těchto světových lázní, způsobujíce nesmírný hluk.
Patrně jsou to asi pancíře, myslí si ti, kteří je slyší. Utáhli jsme přilbice, pažby pušek svíráme plnou silou. Naprosto nebojácně a odvážně se řítí náš poručík kupředu na prvním děle. Musíme projít napříč celým městem, most je až za ním.
Dostaneme se tam ještě včas, abychom mohli splnit svůj úkol, uchránit most před vyhozením do povětří? Naše myšlenky jsou už daleko napřed. Musíme most dostat neporušený do svých rukou, musíme! Závisí na tom postup celé divise.
Řítíme se městem, Tisíce civilistů stojí na chodnících, mnozí prchají do domů.
A pak nevěříme svým očím. Hemží se tu ozbrojenými francouzskými vojáky. Tisíce ozbrojených francouzských vojáků! Ve vteřině je nám vše nebezpečí jasné. Ztratíme-li nyní okamžik, jsme ztraceni všichni. S neobyčejnou řízností, řítí se poručík v čele naší kolony. Také on okamžitě poznal, bleskurychle si to uvědomil: Nyní neztratit hlavu! Jen neváhat, neprodlí ani vteřinu! – nyní ne! Jde o včechno.


Nahoru
Offline Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Kniha 38 Mann stürmen Visch - 38 mužů dobývá Vischy
PříspěvekNapsal: úte 22. led 2013 20:54:38 
Člen KVH Milovice
Uživatelský avatar

Registrován: pon 14. bře 2011 10:16:50
Příspěvky: 648
VI Díl
A již vidíme úspěch své neohroženosti. Jsou bezradní, bezhlaví, vyřízení. Řítíme se honosnou lázeňskou čtvrtí, přepych a pohodlí všude, kam se podíváme, pod všemi arkádami, ve všech pavilonech a kolem všech pramenů. Ale nyní se tu už nepromenují Židé a pařížští kavalíři. Přes záhony rhododendronu , plaménků a kosatců prchají poilus, házejí pušky do rybníčků, v němž snad plovou zlaté rybičky, a strhují si opasky s těla. Jen pryč s tím. Pádí, pádí bůhvíkam. Jen pryč, Němcům s očí!
Pomyslete si: Je nás přece jen třicet osm! Třicet osm německých vojáků. Kde je jediný odvážný francouzský důstojník, který se nám postaví? Když se blížíme, mizí četní francouzští důstojníci v průchodech domů. Město prý má třicet tisíc obyvatel, nejméně tři sta tisíc uprchlíků je v něm ubytováno. Tisíce ozbrojených Francouzů! Ano, tisíce!
Konečně se přece objevuje jeden odvážný francouzský důstojník. Na příjezdu k mostu stojí s pistolí v ruce uprostřed jízdní dráhy. Jsem dalek toho, abych říkal, že Francouzi nebyli stateční. To ne, stateční byli, ale tento muž s pistolí, tento důstojník je pošetilí člověk. Stojí tam docela sám. Snad chce pouze statečně umřít. Dělovod naší úderné skupiny, poddůstojník Engels, seskakuje s děla a odebírá mu pistoli.
Na most! Most je celý, zaplať Bůh!
Ale jsou tu barikády na příjezdu z druhé strany mostu. Pět nákladních automobilů bylo postaveno napříč , naloženo pískem a spojeno silnými trámy. Vypadají hrozivě a strašidelně.
Stále ještě nepadla ani rána. Vyletí teď do povětří náš most? Řítíme se přes něj a myslíme si ještě, že to všechno , jak se zdá, jde docela dobře.
Tu to zarachotí.
Snáší se na nás prudká palba z pušek a kulometů. Ochranné sklo jednoho z našich vozů se rozlétlo.
Ale tu již také řve náš poručík: „Pal, pal!“
A pak na ně pošleme my své ohnivé požehnání. Tak – tak – tak –tak – tak štěkají naše milá děla , na něž je takové spolehnutí a jejichž hlas nám dodává pocitu neobyčejné bezpečnosti.
Stále – tak – tak- tak- tak- tak. Jako mohutný ohňostroj dopadají údery naší soustředěné palby na protivníka. Do mírumilovného údolí Allieru vjeli všichni ďábli, kteří chrlí zkázu a smrt.
Hle - pokoušejí se uniknout přes řeku ve člunech. Na ně! Na ně! Hlavně se otáčejí: Tak – tak – tak – tak – tak. Jako stříbrné hřiby vyrážejí sloupy vody nad hladinu řeky. Ostřelujeme břehy, pálíme sem i tam, kde se jen mihne uniforma. Také oba kulomety naší pěchoty rachotí a chrlí své svítivé střely na druhou stranu. Dobře mířené rány z karabin zalétávají do sadů. Na druhé straně prchají v celých houfech. Jen pryč z dosahu německé palby!
Most stále ještě neletí do vzduchu. Nasazujeme bodla a přelézáme barikádu. Polius, kteří stáli za ní a zasypávali nás svojí palbou, uprchli do parku.
„A bas les armes!“ Složte zbraně!
Osmdesát mužů zvedá ruce, osmdesát mužů se vzdává. Musí okamžitě odstraňovat uzávěru, barikádu s pytli z písku a dřevěnými trámy.
Mezitím prohlížíme most. Nenacházíme nálože ani doutnáky. Přihnali jsme se příliš prudce. Jak vypovídá zajatý důstojník, počítali, že se objevíme teprve ve dvou dnech. K vyhození mostu, které měli v úmyslu, jim už nezbyl čas.
Zabíráme ještě rychlým náporem dělo velké ráže, obrácené proti nám, a zajímáme obsluhu děla.
Pak zaujímáme posice na obou příjezdech k mostu. Vytváříme předmostí na obě strany, naše dělo se šesti muži na straně k městu. Ještě jednou pročesáváme parky. Všude, jakmile vykřikneme, odhazují poilus zbraně a prchají do města.
Ještě jednou krkolomná jízda s jedním dělem k poště. Telefonní provoz by nás mohl ohrozit. Pan pošmistr je seriosní pán, od hlavy až k patě Francouz. Jako zmoklé slepice sedí telefonistky u svých kolíčků. „Samozřejmě“ říká pan ředitel s voskovou tváří našemu poručíkovi, „samozřejmě, přejete-li si to, přerušíme telefonní a telegrafní provoz!“
Přejeme si to. Dámy s třešňovými rtíky a odvážně rudými nehýtky mohou jít domů.
Dvě hlídky zůstávají na poště.
Pak držíme po pět hodin most, na jehož obou příjezdech je napsáno“ Le pont Aristide Briand“. Celých pět hodin musíme po třech, karabinu pod paží, ozbrojeni ručními granáty, rozhánět tisícové množství lidí, udržovat volnou jízdní dráhu a stále znovu zatlačovat lidi na chodník .
Objevili jsme Elsasana, z něhož jsme udělali tlumočníka. Překládá, co mu říkám: „Řekněte jim, že ulice musí zůstat volné, protože každým okamžikem mohou vpochodovat německá vojska. Vichy je úplně obklíčeno. Prosím, řekněte lidem aby zůstali na chodníku. Zdůrazněte , prosím slůvko,“ prosím“. My Porýňané jsme byli sice v době okupace vyháněni z ulic ranami pažeb, ale my divoši, my barbaři chceme, aby se vidělo, že jsme lepší lidé.“
Po každé, když překládá, pozoruji účinek, po každé pozoruji obličeje, nevěřící obličeje, které nechtějí uznat, že jsme Němci.
Vypadají tak barbaři? Dokonce usmívat se dovedou, tito Němci. Říkají dokonce „prosím!“ To vše je příliš nepravděpodobné .
Ve 12 hod. 50min. se objevuje jako první z naší divise, stoje na voze onen podplukovník , který nám v časných ranních hodinách dával rozkaz zmocnit se Vichy a obsaditi most. Tiskne silně ruku poručíku Odenbachovi. Hned za ním přijíždí čelo divise, četa střelců na motocyklech. „Kam se ještě hrnete?“ Ptáme se jich.
„Trpíme pronásledovací manií!“ říká jeden z nich a směje se.

Odpoledne téhož dne mají dva vojíni od protiletadlových děl, svobodníci, chvilku k procházce do města. Jeden z nich je doktor práv z Bonnu, druhý je ten, který vypisuje tyto události. Chtějí se, jak již jsou zvědaví a plní podnikavosti, trošku poohlédnout po tom mondénním městě Vichy.
S pistolí na opasku, samozřejmě, neboť opatrnost je matka moudrosti.
Nejprve tedy na lázeňskou promenádu.
Lázeňská promenáda, to je opravdu zvláštní, hemží se lidmi a množství se jich prochází, jako by nic. Pobíhají se svými lázeňskými sklenicemi s oušky a počínají si tak, jako by nebylo války, která sotva pět minut cesty odsud před několika hodinami důrazně zabušila na brány města. Pohybují skleničkami a pochutnávají si nebo také ne na telé vodě, kterou čepuje několik děvčat, jedna s rozkočným broskvovým obličejem. Ovšem obvyklý odpolední klípek pod starými panskými stromy dnes chybí, také pavilon lázeňského orchestru je prázdný, ale lázeňský provoz běží dále, jak je vidět, i když ne na plné obrátky. Pak se objevují oba svobodníci pod kolonádami. Bohužel nemohli se dva dny holit, Také jejich pleť a uniforma utrpěly prachem dlouhých cest. Ale dávají si záležet, aby vystupovali jako representanti své branné moci.
Nikdo nebude chtít věřit, že pohádky a legendy, které mezi Francouzi kolovaly o nás, německých vojácích, byly téměř všude brány za bernou minci. O to už se starala nesvědomitá francouzská propaganda. Barbarství, paličství, vraždění a zabíjení, to vše přisoudila německým vojákům. Francouzi tomu všemu uvěřili.
Jaký div, že celým množstvím prochází zřejmá vlna vzrušení, když se oba vojáci objevili v oblasti lázeňského parku, zasvěcené zdraví. Na tři, na pět kroků se před námi všichni rozestupují.
Brzy kráčíme opravdovou uličkou. Nemusíme ani líčení příliš přehánět: mnohé huby zůstávají otevřeny. Nikdy předtím tu nebyl německý voják. Broskvový obličejíček u zřídla – hezké děvče ve slušivém bílém čepečku, s tupým nosíkem se nezaleklo, když oba svobodníci přátelsky prosí, aby jim načepovala také sklenici vody. Teplou nebo studenou? Piji teplou. Ale chutná ohavně, na mou duši! Tváříme se co nejpřátelštěji a to působí na všechny, kteří stojí okolo jako div.
Jeden muž – nebo lépe pán – pěstěného zevnějšku, jehož obličej působí jako krajina, na níž leží hustá, neproniknutelná mlha, odvážil se říci, že je Švýcar a jeho žena Vídeňačka.
Celá pancéřová divise, k niž patří vojáci, je z Kärnten, nehledě k protiletadlové baterii, která je sestavena z Porýňanů. „Och,“ říká elegantní pán, když to slyší, „Korutantci? Copak ti bojují v německém vojsku? Domníval jsem se, že je to potlačný národ!“ Člověku je toho muže skoro líto. Byl jako posedlý, aby se dozvěděl ještě více. Říkalo se, mu přece po léta, že Němci jsou vyvrhelové lidství, a říkal docela otevřeně, více méně zákeřní darebáčci.
„Pravda je,“ Pokračuje když jste se tu dnes ráno hnali tak odvážně městem, domníval jsem se, že to jsou Američané. Náš rozhlas říkal, ještě před několika dny, že přijdou Američané. Tuto uniformu s rudými výložkami neznáme. Němci přece nosí jinak polní šeď? Je to speciální oddíl? Co znamenají tito ptáci na výložkách? To jsou rychlé oddíly, nebo jak tomu říkáte?
Je nám do smíchu, jak si můžete mysle, z takové vynalézavosti. Ponechali jsme pánovi jeho víru.
„A pak to vám chci říct,“ zdůrazňuje, „vypadáte dobře. Vždycky nám říkali, že němečtí vojáci jsou podvyživení. Mohu si sáhnout na vaší blůzu? To přece, na mou duši, není žádný papír, že ne?
Dovolujeme, aby nám pán také ještě ohmatal boty a francouzsky vyložil okolo stojícím , že je to opravdu pravá kůže. Stojíme uprostřed jako vzácní ptáci. Když odcházíme, domníváme se, že slyšíme povzdech ulehčení: Oni se chovají jako civilizování Evropané, tihle Němci.
Kdo z nás vojáků tehdy tušil, že již o čtrnáct dní později, když se Francie Zhroutila, po uzavření příměří, vláda stařičkého maršála Pétaina přeloží své sídlo právě do Vichy, aby vybudovala novou, lepší Francii? Netušili jsme to tehdy, my, úderná hlídka německých útočných protiletadlových děl.
K O N E C


Nahoru
Offline Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 8 ]  Moderátor: Franz

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron
Fórum běží na systému phpBB
Pro KVH VVP Milovice vytvořil čéža | © 2009-12 [mceza.com]

Děkujeme, že bez souhlasu provozovatele nekopírujete žádný obsah těchto stránek.